Přeskočit na hlavní obsah

Úvod k čínsko-japonským válkám 30. let

„Abychom mohli dobýt Čínu, musíme nejdříve dobýt Mandžusko a Mongolsko. Abychom dobyli celý svět, musíme nejprve dobýt Čínu,“ píše se skromně ve známém Tanakově memorandu zveřejněném v roce 1929...

(Úvodní citát pochází z knihy: Japonská válka 1931 – 1945, autor knihy Aleš Skřivan, nakladatelství Libri, Praha 1997.)

Severovýchodní Čína a Mandžusko.

Bez ohledu na to, zda memorandum opravdu napsal japonský generál Giiči Tanaka nebo šlo o podvrh, přesně vystihlo japonskou strategii na následující roky.

  • Baron Giiči Tanaka nebyl obyčejným generálem. Pocházel ze starobylého samurajského rodu. Po skončení své vojenské kariéry se věnoval politice a v roce 1927 se stal japonským premiérem. Byl oddaný myšlence expanze Japonska do celého světa.

Mandžusko – obrovské území na severovýchodě Číny – přitahovalo svým bohatstvím již odedávna pozornost cizích armád včetně japonské. Japonským klíčem k Mandžusku byla Korea. O vliv nad Koreou (a jižním Mandžuskem) svedlo Japonsko úspěšnou válku s Čínou ještě v letech 1894 – 1895.

Vítězstvím v rusko-japonské válce (1904 – 1905) získalo Japonsko vynikající přístav Port Arthur na jihu poloostrova Liao-tung a k tomu polovinu ostrova Sachalin. Port Arthur byl předtím hlavní ruskou námořní základnou v Pacifiku.

Dalším krokem byla japonská anexe Koreje (1910). Ovládnutí Koreje umožnilo Japoncům neomezené využívání materiálních i lidských zdrojů za nesmírného utrpení národa (korejská šlechta se připojila k japonské).

Ani to však nevyřešilo napětí na pozadí japonské politické scény. V roce 1921 proběhla v Japonsku série politických atentátů. Jednou z obětí útočníků se stal japonský ministerský předseda, tedy premiér Hara Takaši. V dalším roce se japonská vojska konečně stáhla ze Sibiře (1922), kde bojovali proti bolševikům a neblaze se proslavili svou ukrutností.

Čínská občanská válka


Mezitím v Číně probíhala občanská válka „všech proti všem“ a mocněla nacionalistická strana Kuomintang, která v roce 1924 přijala tři principy svého zakladatele Sunjatsena:

  • nacionalismus,
  • demokracii,
  • a socialismus.

Snaha sjednotit Čínu pod svou vládou vedla Čankajška, podporovaného sovětskými poradci a komunistickými spojenci, k válečným výpravám proti menším vládcům jednotlivých oblastí (Severní pochod). První padlo průmyslové město Wu-chan po několika týdnech obléhání v říjnu 1926.

  • Strany zúčastněné v čínské občanské válce nasadili do bojů podle svých finančních možností všechno, co mohli. Od mečů a oštěpů přes střelné zbraně a dělostřelectvo až po obrněné vlaky, tanky a bombardovací letadla.
  • Těžkých moderních zbraní, děl, tanků a letadel však byl v Číně nedostatek. V bojích dominovala pěchota a jízda. Využití našly i staleté opevnění a improvizovaně vyráběné zbraně, například dělostřelecké moždíře.
  • Vedle Číňanů bojovali v občanské válce i cizinci. Například bývalí ruští bělogvardějci, ale i jiní Evropané (a další). Někteří z nich sloužili v posádkách pancéřových vlaků nebo jako letci.

Sunjatsen zemřel v roce 1925 a v čele Kuomintangu ho nahradil Čankajšek. Ve stejném roce v Japonsku nastoupil jako císař na trůn Hirohito. Čínská občanská válka zuří naplno a města jako Peking jsou střídavě kořistí různých bojujících stran. Zároveň stoupá nenávist domácích vůči cizincům.

Kuomintangská vojska se spojenci úspěšně pokračovali ve vojenských taženích obsazením Chang-čou, Nankingu a významného obchodního přístavu Šanghaj. V Šanghaji s 2,5 miliony obyvatel tehdy žilo asi 50 000 cizinců pod ochranou mezinárodních jednotek. Neklidné město žilo obchodním ruchem, ale i statisícovými stávkami dělníků a gangsterskými přestřelkami v ulicích.

V Nankingu vojáci poraženého místního vládce a radikálové ještě stihli zaútočit na zahraniční konzuláty a firmy. To vedlo k ostřelování Nankingu britskými a americkými dělovými čluny na řece Jang-c'-ťiang.

V roce 1927 kuomintangská vojska pod vedením Čankajška zaútočili na komunistické jednotky. Útoky završili masakry tisíců zajatců – svých nedávných spojenců.

Vedle Čankajškovy vlády se sídlem v Nankingu nyní existovala další vláda ve Wu-Chanu tvořena odštěpeným radikálním levicovým křídlem Kuomintangu a komunisty. Ani jejich spojenectví však dlouho nevydrželo.

A v Pekingu si udělal sídlo mocný Čang Cuo-lin, prozápadně orientovaný a Japonci na pozadí podporovaný vládce Mandžuska, známý také jako „Starý maršál“.

O několik měsíců později kuomintangská vojska potlačila komunistické povstání v Nan-Čchangu. Jedním z komunistických velitelů v této oblasti byl Ču Te, který nakonec s oddíly ustoupil do hor. Ču Te se brzy měl stát jedním z nejznámějších generálů čínské občanské války.

Začali se pravidelné podzimní povstání rolníků (tzv. povstání podzimní sklizně) a v prosinci 1927 vyhlásili komunisté v čínském Kantonu komunu, kterou však armáda za tři dny potlačila.

Japonsko vstupuje do bojů


V dubnu 1928 Čankajškova vojska táhla na Peking a Šan-tung. Znepokojeni Japonci – kteří si nepřáli Čankajškovu vojenskou přítomnost ve své zájmové oblasti na severovýchodě Číny – přesunuly do šan-tungské provincie své jednotky.

V květnu 1928 se Čankajškova armáda po neúspěšném vyjednávání setkala v boji o město Ťi-nan s japonskými jednotkami generála Fukadu. Generál Fukada po třech dnech bojů zvítězil a ovládl město při ztrátě 41 padlých vojáků. Na čínské straně zahynulo více než 1 000 lidí. Obě strany měly mnoho raněných. Japonci se nakonec po diplomatickém urovnání museli z města stáhnout.

Po menších vládcích (nazývaných také militaristé, válečná šlechta nebo warlords) přišel na řadu i "Starý maršál" Čang Cuo-lin, pan Mandžuska. V červnu 1928 musel maršál opustit Peking, který padl do rukou vojskům generála Čankajška. To se už jeho dny chýlili ke konci.

Japonští agenti vyhodili do vzduchu maršálův vlak, přeživších zavraždili a z útoku obvinili Číňany. Japonská armáda však nebyla připravena využít tuto záminku a převzít moc v Mandžusku. Maršálův nástupce a syn Čang Süe-liang, nový vládce Mandžuska, se nakonec připojil ke Kuomintangu.

Situace se vyostřuje


Rok 1930 přinesl Kuomintangu další sérii vítězství. Přesto velká území Číny zůstaly nadále nezávislá. Například v dubnu 1930 se generál Jen Si-šan přesvědčen o síle své armády rozhodl vytvořit na severu vlastní republiku, a vyhlásil válku vládě v Nankingu.

Armáda Jen Si-šana spojená s vojsky bývalého ministra války Fenga dosáhla stav půl milionu vojáků. Díky tomu snadno zatlačila slabší Čankajškove jednotky, na které narazila v úvodu konfliktu. Čankajšek však převedl o několik týdnů úspěšnou protiofenzívu.

Do občanské války se na straně Čankajška také zapojil „Mladý maršál“ Čang Süe-liang, který vytlačil vzbouřenecká vojska Jen Si-šana a jeho spojenců z Pekingu a Tiencinu.

Mao Ce-tung a čínští komunisté si mezitím budovali pozice v horách na západě provincie Ťiang-si a na dalších místech. Kromě toho v mnoha čínských provinciích působily partyzánské oddíly a jednotky Rudé armády. Proti nim začal Čankajšek organizovat trestní pochody. První z nich začal v listopadu 1930.

Věci se ale měnily také v Japonsku. Pravicový extrémista Tomeo Sagoja převedl v listopadu 1930 atentát na premiéra Hamagučiho. Sledoval ho a na nádraží v Tokiu zblízka zasáhl osmi ranami z revolveru. Hamaguči Oseči podlehl zraněním až později, v létě 1931. Okolnosti atentátu byly podivné:

  • zdá se, že někteří z nejmocnějších mužů Japonska o atentátu věděli předem,
  • atentátník byl v roce 1933 odsouzen k trestu smrti, těsně před popravou dostal milost od samotného císaře Hirohita,
  • a nakonec se dostal na svobodu jako hrdina.

Militaristické kruhy Hamagučiho vládě nikdy neodpustili výsledek konference o regulaci námořního zbrojení v Londýně (1929), kde podle nich japonská delegace přijala nevýhodné omezení japonské námořní síly.

Napětí v Japonsku zvyšovala světová hospodářská krize, díky níž se ekonomika otřásala v základech. Zároveň velké výdaje pohlcovalo zbrojení. To se Hamaguči rozhodl změnit snížením stavu armády o 4 divize, a omezením vojenského rozpočtu pro armádu a námořnictvo. Jeho smrt zřejmě vyhovovala mnohým...

To se už ale psal rok 1931 a na Čínu, oslabenou vnitřními válkami, převraty, povstáními a vojenskými zradami, se valila další pohroma...

Doporučená a/nebo použitá literatura a jiné zdroje:


  • BROWNSTONE David – FRANCK Irene: Historie válek. Praha. Knižní klub + Eminent 1999
  • Kolektív autorů: Kronika 20. storočia 1920 – 1929. Bratislava, Fortuna Libri 2007
  • Kolektív autorů: Kronika 20. storočia 1930 – 1939. Bratislava, Fortuna Libri 2007
  • LIŠČÁK Vladimír: Čína. Stručná historie států. Praha, Libri 2002
  • Kolektív autorů: Bouřlivé příměří 1918 – 1939. Praha, Reader's Digest Výběr 2012
  • BURUMA Ian: Zrod moderného Japonska. 1853 – 1964. Bratislava, Slovart 2004
  • SKŘIVAN Aleš: Japonská válka 1931 – 1945. Praha, Libri 1997
  • FORTY George: Pozemní války. Encyklopedie konfliktů 20. století. Praha – Plzeň, Beta – Dobrovský a Ševčík 1997
  • EDGERTON Robert B.: Válečníci vycházejícího slunce. Historie japonského válečníctví. Praha, Jiří Buchal – BB art 2002
  • NOVOTNÝ Josef: Causa Kamikaze. Praha, Naše vojsko 1991
  • JOWETT Philip: Chinese Civil War Armies 1911 – 49. Oxford, Osprey Publishing 1997
  • Kolektív autorov: Dějiny druhé světové války 1939 – 1945. Svazek první. Praha, Naše vojsko 1977
  • https://en.wikipedia.org/wiki/Tanaka_Memorial
  • https://en.wikipedia.org/wiki/Warlord_Era
  • https://cs.wikipedia.org/wiki/Japonsk%C3%A1_okupace_Koreje
  • http://www.tanks-encyclopedia.com/ww2/china/chinese-tanks-1925-1950/

Novinky e-mailem


A už vám neunikne žádný nový článek na téma HISTORIE = přihlašte se k odběru e-mailem:

Odebírat novinky

© Roman Plencner
Abc
Kopírování a publikování obsahu z Blogikon.cz není dovoleno.

Těším se na vaše komentáře :)
Zásady zpracování osobních údajů.

Komentáře